Respektování díla předchozích generací

Paní doktorka Jana Spathová, emeritní ředitelka územního odborného pracoviště NPÚ v Kroměříži, zasvětila celý svůj život památkám. Je autorkou řady odborných publikací, držitelkou mnoha významných ocenění a zejména člověkem nesmírně laskavým, citlivým a vlídným. Přirozenou noblesou, srozumitelným a nenuceným způsobem dokáže zapalovat srdce pro památkovou péči a uchování jedinečných hodnot. Je chápavým rádcem schopným naslouchat a vést podporující dialog s vlastníky památek. Zasadila se významnou měrou o záchranu našeho kulturního dědictví. O své zkušenosti se s námi podělila v následujícím rozhovoru.

Je lepší staré, nebo nové? Proč by se měl člověk snažit opravovat starý dům, který zdědil po svých předcích? Není jednodušší jej zbourat a postavit nový?

Jakákoliv historická stavba je vždy jedním z posledních dokladů toho, jak žila a cítila významná část našich předků. Tato rozmanitá stavební tvorba, jež dodává našim městům a vesnicím neopakovatelné kouzlo a malebnost, v sobě často skrývá dávné, někdy ještě pravěké či raně středověké tradice. V posledních letech jsou historické stavby stále vyhledávanější možná i proto, že člověk obklopený prudkým rozvojem vědy a techniky, snahou přecházející mnohdy v honbu za materiálními požitky nachází v nich jakýsi klid, jistotu a bezpečí. Atmosféra vyzařující z historických staveb nám dává zapomenout na každodenní stereotyp. Poznání těchto staveb, jejich historie, obohacuje každého člověka, neboť nás seznamují s dovedností a uměním starých mistrů a s jejich kulturou a životem. Vztah k hmotnému odkazu minulosti je třeba vidět především v respektování díla předchozích generací, uvědomění si hodnoty věcí, jež vznikaly v minulosti.

V čem spatřujete hodnotu historických staveb? Proč si zaslouží naši pozornost, citlivý přístup a ochranu?

Lidé dovedli seskupit své stavby tak, že vycházely jak z účelové potřeby, tak z materiálu, který byl součástí domácího prostředí.  Člověk znal vlastnosti materiálu a dovedl ho dobře využít ve svém stavebnictví. Naši předkové si s přírodou rozuměli, dovedli se dívat a získávat od ní zkušenosti. Nabízela jim materiál – kámen, dřevo, slámu, zeminu – poznávali jej a zkoušeli, dali mu možnost, aby se uplatnil v jejich díle. Pod střechami často prostých stavení se rodily generace těch, kteří pluhem dávali život půdě a kladivem, širočinou či ohněm kovářské výhně kamenu, dřevu a kovu tvar a krásu. A s tím ještě kus srdce. Citlivá obnova objektů historických staveb je velmi složitým problémem. Tady často narážíme na neschopnost a neochotu řemeslníků vyrobit např. přesné kopie starých detailů či zvládnout staré technologie. Panuje nedůvěra k tradičním přírodním materiálům. Víme ale, že je třeba respektovat vše hodnotné, odstranit nevhodné úpravy z minulých let tak, aby došlo k harmonickému skloubení stavby a jejího využití. Konzervaci a opravě autentických stavebních prvků musí být dávána jednoznačně přednost před jejich výměnou, je kladen důraz na zachování dochovaných stavebních detailů a stop stáří, aby nedošlo k ochuzení původnosti a věrohodnosti historického stavebního díla. Prvořadým hlediskem je pro nás povinnost předání památky v plnohodnotném stavu dalším generacím, v dobrém stavebně technickém stavu a v neztenčené míře celistvosti.

Co to znamená, když o nějaké stavbě řekneme, že je to památka?

Památky v nás evokují vzpomínky na dávno zašlé časy. Byly po staletí němými svědky příběhů, které dodnes kladou otázky, lidských osudů, kde mnohé zůstalo nevyřčeno, okamžiků radosti, vděku i zoufalství, dob slávy i pohrom, úspěchů i pádů. Památky žijí svým vlastním životem, mají svůj vlastní příběh a ten byl a je stále úzce spjat s děním uvnitř i okolo. Již při svém vzniku dostaly do vínku svůj neopakovatelný příběh. Pohled na ně nás bezděky nutí přemýšlet o jejich tvůrcích, kteří nám prostřednictvím svého díla předávají poselství z minulosti, umožňují nám rozhovor s minulými generacemi těchto stavitelů a budovatelů. Tyto hodnoty mají nejenom rozměr poznávací, emocionální, ale jsou s nimi spojeny i prožitky sounáležitosti, domova, pocity jistoty existence v navazování na předky a zachování stopy vlastní existence pro generace následující po nás.

Myslíte si, že venkovské stavitelství v minulosti vypovídalo o vztahu mezi člověkem a přírodou? Jak máme rozumět pojmu „kulturní krajina“?

Krajina má svůj život a mnoho si pamatuje. Kulturní krajina je slovy Dobroslava Líbala „nedostižná souhra přírody a ušlechtilého projevu lidského ducha“. Hodnota významné části architektonických památek je dána jejich umístěním a krajinným rámcem. Mezi tyto architektonické památky spadají i drobné stavby, které se projevují jak ve vizuálním obrazu, tak mnohdy i ve specifické spiritualitě venkova. Je to jednak drobná sakrální architektura, ale i lidové stavitelství, kdy lidový stavitel se tu na své tvůrčí rovině řadí po bok vynikajícím mistrům krajinné architektonické kompozice ve sféře umění monumentálního. Nepříliš nápadná stavební kultura venkova zahrnuje především lidové obytné a hospodářské stavby jako systém vazeb mezi člověkem a přírodou. Jejich vzájemným působením a ovlivňováním v prostoru a čase vzniká výsledný obraz krajiny, kde přírodní geografické podmínky spoluurčují charakter lidových sídel a obydlí, a na druhé straně lidská činnost přetváří přírodu v kulturní krajinu. Nenásilné spojení lidského díla s okolní přírodou dodává vysoce emotivní účin krásna mnohdy objektům, které jsou samy o sobě prosté a umělecky nenáročné. Genius loci naší krajiny utváří citlivé zakomponování urbanistických celků a architektonických monumentů do krajinného rámce, symbióza drobných památek s jednotlivými stromy a přírodními prvky. Podstatnou část našeho kulturně – historického dědictví nelze vnímat mimo jeho krajinný rámec.

Proč se vracet k tradičním řemeslům a původním postupům, když žijeme v době moderních technologií 21. století?

Důležitou složkou hodnotových rysů památek je řemeslně rukodělný způsob jejich realizace, jenž provedení celku i jednotlivých detailů dodává často povahu, srovnatelnou ve své rovině s uměleckým rukopisem. V přitesávání trámů, v modelaci ornamentální výzdoby na omítané fasádě zděné stavby, v každém detailu i celkovém pojednání cítíme onu původnost práce „od ruky“ vyvedené, jejíž výtvarné kouzlo prostoty, organické nepravidelnosti a bezprostřední výrazové síly se ztrácí při jakémkoliv obnovovacím zásahu. V tomto ohledu je také autenticita a úplnost památkových hodnot vlastně nejcitlivější a nejsnáze narušitelná, zde se také autenticita vzhledu váže plně na autenticitu hmoty. Soudobé materiálové alternativy mohou být srovnatelné funkčně, ale užití tradičního materiálu má hodnotu samo o sobě a je v principu nenahraditelné. Kouzlo stáří, starobylosti na nás působí především v emocionální oblasti, která je často přehlížena a nedoceňována. Může se stát, že nebereme na tyto hodnoty ohled ani my, a setřeme ono kouzlo stáří, ani nevíme jak. Mnohdy si tyto hodnoty uvědomujeme, až když zmizí.

Co je úkolem památkové péče v dnešní společnosti?

Památkovou péči v žádném případě nelze omezit jen na výkon státní správy nebo na pouhopouhé rozhodování podle památkového zákona. Existence odborných organizací, orgánů památkové péče a zákona je jedním z nezbytných prostředků a je nezpochybnitelná, ale památková péče jako taková musí být založena daleko šířeji. Týká se zejména osvěty a toho, že nelze rezignovat na úlohu vlastníků a že právě občanská sdružení, ale i profesní sdružení a aktivity jsou nesmírně potřebné a stávají se přirozeným spojencem památkářů. Toto pojetí památkové péče, respektive pojetí v tomto opravdovém významu, opravdové šíři, je třeba propagovat, prosazovat a podporovat. Spojení památkářských aktivit podpořených aktivitou občanskou by měl být impulsem pro naše další konání. Nové chápání významu památky v životě současné společnosti by mělo vést i k novému pojetí památkové péče. Památková péče 21. století musí být vnímána jako rozsáhlá spolupráce, na níž se podílí jak orgány státní správy a samosprávy, odborné instituce, tak i obce, občanská sdružení a jednotlivci včetně vlastníků nebo správců památek. Jedině takto široce koncipovaná a založená aktivita památkové péče může být vskutku účinná nejenom z hlediska zachování památek, ale i z hlediska jejich pozitivního a efektivního působení v současném životě. V co nejužší spolupráci památkářů s angažovanou částí občanské společnosti je budoucnost.

Má se vlastník památky památkářů bát, nebo jim důvěřovat? Jsou památkáři naši partneři při obnově stavby, nebo "úhlavní nepřátelé"?

Nejtěžším úkolem byla a stále zůstává schopnost přesvědčit širokou veřejnost, že památkáři nejsou jejich nepřátelé, ale že se jim snaží prakticky poradit, vysvětlit jim, že má smysl uchovat tu jedinečnou hodnotu, již vlastní. Když stavba požívá památkovou ochranu, vznikají nutně omezení a památkář musí hledat.  kompromis, být tak trochu diplomatem, umět vyložit, a hlavně zdůvodnit každý krok, který se má učinit. Je třeba být uvážlivý, trpělivý. O některé objekty se muselo bojovat celá léta, přesvědčovat, zdůvodňovat, pomoci sehnat finanční prostředky, ale i přes tyto, na první pohled problematické záležitosti, je právě tato práce radostná zvláště, když se podaří objekt zachránit. Existují samozřejmě i prohry, se kterými se není možno nikdy úplně smířit, ale není možné se vyčerpávat v minulých bitvách. Člověk musí mít silnou víru, že to dělá pro dobrou věc, věřit tomu, co dělá. Osudy těchto soukromých staveb často „stojí a padají“ se získáváním peněz potřebných na obnovu. Zde je zvláště důležitá podpora, odborné usměrnění a metodická pomoc orgánů státní památkové péče, jež by měla účinně fungovat už od okamžiku záměru vlastníka, který hodlá památku opravit. S vlastníky je nutné vést neustálý dialog, být spíše rádcem nežli mentorem. A to nejen v rovině stavební, ale především v úrovni morální a přesvědčovací, což je mnohem obtížnější. Pokud se nám ale podaří prolomit onu pomyslnou bariéru netečnosti, někdy až nepřátelství vůči památce i celé památkové péči, začíná se „blýskat na lepší časy“, od neporozumění k pochopení a spolupráci.

Jak vést k úctě k tradicím a hodnotám předků další generace? Je vzájemný dialog a ohleduplnost klíčem k záchraně památek?

Lidé si pomalu uvědomují, že pokud jim na památkách skutečně záleží, musí je bránit vlastními silami. Je jim stále jasnější, že nemusí nutně spoléhat jen na vládní instituce. To je pozitivní a zdravá reakce založená na uvědomění si hodnoty důvěrně známého prostředí a na přijetí zodpovědnosti za ně. Péče o památky není a ani nemůže být jen záležitostí kvalifikovaných odborníků, musí být chápána jako otázka formování postojů lidí k hodnotám je obklopujícím, vztahů k vlastní historii, upevňující vědomí dějinné kontinuity národa. Jde o naši zemi, o naši krajinu a jde o dědictví nejen národní, ale přinejmenším i evropské. Praxe ochrany, využití a záchrany památek, která by měla vycházet z vědomí jejich nezastupitelného místa v životě soudobého člověka, je proto záležitostí širšího zájmu. Týká se přímo či zprostředkovaně každého jednotlivce, a tudíž celé společnosti. Všichni máme jistou odpovědnost, bez ohledu na to, jaký post momentálně zastáváme. Památková péče není záležitostí relativně úzkého okruhu památkářů, ale celé společnosti. Občanská společnost po roce 1989 má o památky nesrovnatelně větší zájem než dříve, angažuje se za jejich záchranu a při dobrém vedení má také velmi pozitivní výsledky. Bez pochopení a nadšení lidí, bez vzájemného dialogu, respektování tradic a navazování na hodnoty našich předků, by památková péče neměla šanci.

Rozhovor ze dne: 29. 12. 2021

Více informací o PhDr. Janě Spathové zde.